Proč jezdím na TKD kempy….

Letošní 13. kemp je již minulostí… Byl jsem požádán oddílovou kronikářkou Hankou, abych zaznamenal zážitky pro naší školu a při té příležitosti jsem rozjímal nad klávesnicí, co mě vlastně neustále táhne na kemp, na Sklárnu, do Žihle. Na kemp, o kterém někteří tvrdí, že jim z hlediska růstu či cesty v taekwon-do nic nepřináší. Protože naše doba je ve znamení rychlosti a tudíž i sdělení by měla být rychlá, jasná a čitelná, přišel jsem na pět důvodů, proč na kemp... Nebyl jsem pouze na dvou. Na úplně prvním v Ostravě a desátém na Sklárně. Ten první jsem nestihl v důsledku pracovních povinností a u desátého jsem si potřeboval od taekwon-da odpočinout (reprezentace, závody, mistrovství….). Důvody bychom tedy definované měli, ale k sakru, co ten článek do kroniky? To nemůžu ošidit jen pěti body. A věřte, že kronika velešínského taekwon-do, vedená od svého založení roku 1990, obsahuje už nespočetně příběhů. Možná, že i váš některý příběh je zde natrvalo uschován pro příští generace. Vy, kteří nepotřebujete číst sdělení naší kronikářce a členům školy, přeskočte několik těchto odstavců a na konci je pět avizovaných důvodů, proč jezdím na Taekwon-do kemp. . Na kemp jsme spolu s velešáky (Pavlem, Zdeňkem a Vaškem) a ostatními jihočechy (Chajdou sen. + Chajdou jun.) dorazili ráno, abychom stihli páteční trénink a kluci, Zdeněk a Chajdové, instruktorský seminář. Prezident nás přivítal jako každý rok sloganem: „nazdar flákači“ a tím jsme měli oficiality za sebou. A nás hned čekal trénink s Martinem, zaměřený na kontrolu kopů, zdokonalení základních technik a pohybu v tulech. Krátce řečeno, moc poučné. Pořád si říkám, že mne nemůže v těch nejnižších žákovských tulech už nic překvapit, vždyť přeci už cvičím tak dlouho a mistr trpělivě do nekonečna vysvětluje základní techniku a pohyb. Opak je pravdou, své chyby nebudu veřejně pranýřovat, ostatně ti zkušenější je vidí hned. Dopolední trénink ještě podtrhla kontrola kopů. No, byla to spíš pořádná zadíračka na nohy, takže jsme na oběd odcházeli příjemně zničeni. Po obědě jsme museli navštívit Mariánskou Týnici, kterou jsme nestihli loni. Přitahuje mne nejenom Santiniho stavba, ale hlavně houževnatost ředitelky paní Ireny Bukačové, která se už za totalitního režimu rozhodla ruiny kláštera opravit a vrátit tomuto mystickému místu jeho slávu a kouzlo. Pro mne je paní ředitelka, po zhlédnutí reportáže o jejím životě, symbolem našich tkd zásad, hlavně posledních třech. Ještě stihneme klášter Plasy, nezbytné pivíčko v místní restauraci a už uháníme zpět na Sklárnu, kde je naplánován další trénink. Není sice oficiální, ale danové zkoušky klepou na dveře a adepti procvičují svou techniku a samozřejmě teoretické znalosti. S Martinem jsme byli domluveni, že dáme poslední tři tuly, abychom sladili techniku a v případě nerozhodnosti, poprosíme pana mistra. Nutno říci, že jsme se při „ladění“ řádně zapotili, takže jsme všichni spokojeni uháněli na zaslouženou večeři. Bezprostředně po té, co jsme do sebe nasoukali poslední sousta, následoval kurz korejštiny. Protože korejština je poměrně náročný jazyk, šli jsme ještě večer do místního výčepu kontrolovat výslovnost, vyzpovídat účastníky instruktorského kurzu a probrat co, že je nového ve světě. A protože u stolů seděli samí chlapi, semleli jsme i zástupce něžného pohlaví. Aneb o nich bez nich. Sobotní trénink pan mistr naplánoval pod vedením budoucích mezinárodních instruktorů. Místo rozcvičky je tradiční fotbálek-mistrovství (jak říkal), a ten bude v sobotu a v neděli (odveta). Tedy něco jako dvou finále Premiér League…Stalo se tedy, že po dopoledním rozdělení týmů stály proti sobě dvě šestky a z toho jedna s devítkou v zádech. My jihočeši jsme se kupodivu sešli v týmu Petra Poklopa a byli jsme mírnými favority. Martinův tým, Praha a širé okolí, měl ovšem značnou výškovou převahu. O váze ani nemělo smysl hovořit (prezident, sekretariát, Jakub… obrana, nekompromisní Michal). Z počátku náš útok neplnil funkci tak, jak by měl. Tomáš Kuba dostal okamžitě přezdívku motýl, jelikož i jeho hra připomínala let šupinokřídlích. Přesto se nám podařilo vstřelit branku, ale Heavy team Prag okamžitě srovnal a takto skončil první zápas. Nedělní odveta probíhala podobně a i když jsme s kapitánem Peťou uvažovali o prodeji některých hráčů, ukázalo se jako moudré rozhodnutí, nastoupit v nezměněné sestavě. Ovšem Martinův team byl nečekaně posílen o slovenského reprezentanta a řadu menších pěšáků a tak se při konečném stavu dva dva, kopaly penalty. Mistr nastavil zvláštní pravidla, která deklarovala, že o všem rozhodnou ženy. Tzn., že děvčata penalty nejen kopala, ale i chytala. Až na samý závěr se našla kanonýrka z našeho týmu, Petra, která prostřelila Renatu a za ohlušujícího řevu jsme slavili vítězství. To ovšem malinko předbíhám, protože po sobotní „rozcvičce“ začali úřadovat kluci z instruktorského kurzu. Já s Peťou a Martinem jsme se opět věnovali So-San, Se-Jong, Tong-Il. Po hodině a půl cvičení a zkoušení a také trochu kecání, jsem odcházel z tréninku spokojen. A jak už to u Martina bývá, vysvětlil i některé techniky symbolizující rozdělení , válku v Koreji a také zlobu pana generála při 38. pohybu. Po obědě jsme urychleně stočili kola automobilů na zámek a pivovar Chyše, kde jsme absolvovali přednášku o pivu a pivovaru (s nezbytnou ochutnávkou) a prohlídku zámku přímo s panem Lažanským. A po večeři nás čekal ještě další trénink, kde hlavně ladili formu adepti na danové zkoušky. Zároveň se také již dopékalo prasátko, takže se celý tkd kemp přesunul k voňavému rožni. Tam jsme ostatně vydrželi až do pozdních hodin, protože zkušenosti z let minulých velely zůstat, co nejdéle a pochutnat si na krásně propečených žebírkách. Neděle již uběhla strašně rychle. Dopoledne opět trénink s budoucími instruktory. Pak oběd a danové zkoušky. A je tu zase loučení s panem mistrem, kamarády a hurá domů. Až potud zápis do velešínské kroniky. Pokud jsem někoho zdržel svými tlachy, tak se omlouvám a zde přináším pět důvodů, proč jezdím na TKD kempy: 1) pořád je co zlepšovat a od koho se učit, ať je to náš pan mistr, ostatní trenéři, domácí či zahraniční. Jen jsme trochu zmlsaní tím, že pana mistra „musíme“ vidět minimálně jednou za měsíc na regionálním semináři. A tam si většina lidí řekne: „je to pořád to samé“. Za sebe říkám ne, není, jen se zkuste lépe dívat a poslouchat. 2) krásné prostředí a kraj Karla Čapka s již jmenovanou Mariánskou Týnicí, Plasy, Manětínem a dalšími památkami. Kraj, který mně, Šumavákovi, přirostl k srdci. 3) tréninků mohu mít kolik chci a s kým si jej domluvím, takže ne pouze jeden denně, ten dopolední. Sklárna je prý flákárna. Ano může být, jen jeden oficiální trénink denně a pak se můžete věnovat rodině, kamarádům… Ale pokud mám zájem… vždy se najde spousta ochotných, kteří si s vámi rádi potrénují. Děkuji ti Martine a Peťo za tréninky a chvíle s vámi strávené. 4) potkám tam kamarády, které pak nevidím celý rok… škoda Králíku, žes nepřijel letos, těšil jsem se, že dáme zase ve dvou Ryvolovky a bez tebe se mi nechtělo sladké dřevo vytahovat z futrálu, takže příště… 5) fotbálek místo rozcvičky, i když jsem si vědomej toho, ža Pavel Vrba by si mezi námi nikoho nevybral, neb je to takové spíše fotbalové ragby s mistrovými pravidly. Ale na kemp rozhodně patří. Škoda, že letos nebylo družstvo - a hlavně soupeř - na volejbal a nohejbal. Můžete se mnou souhlasit a nemusíte, můžete ještě několik bodů přidat, či nějaké škrtat. Já ale vím, že pokud budu živ a zdráv rozhodně zase přijedu, alespoň jako „flákač“ na minimálně tři dni. Na Taekwon-do kemp s panem mistrem v roce 2016!