Bulletin svazu

Trenérské taekwon‑do soustředění na Lipně pod vedením Martina Svitka a velmistra Hwang Ho‑jonga

16. 3. 2019 Pavel Šnábl

Díky skvělým ohlasům na loňský ročník této akce jsem se rozhodl, že si ji letos nesmím nechat ujít.

Zacvičit si s ostatními černými pásky, lépe se poznat, jít na výlet, večer si dát pivko, zazpívat si… A ráno se jít po náročném večeru probrat do ledové vody Lipenské přehrady – no nezní to lákavě?

Letos termín připadl na druhý březnový víkend. Program letošního semináře byl odlišný od předchozího hlavně díky návštěvě velmistra Hwang Ho‑jonga, který měl na starosti dva bloky, v sobotu večer a v neděli dopoledne, zaměřené na teorii a morální zásady taekwonda.

Páteční a dva sobotní bloky měl na starosti Martin Svitek (Svíťa) a byly zaměřeny na práci s chodidlem a rovnováhou, práci s trupem a na využití těchto principů v sebeobraně. Na sobotní odpoledne byl naplánován výlet do nitra Lipenské přehrady, který nedopadl úplně podle očekávání. Ale o tom později.

Kvůli pracovním povinnostem jsem spolu s manžely Šestákovými vyrazil až v pátek odpoledne s tím, že bohužel nestihneme úvodní trénink.

Protože už nás čekala jen večeře a večerní společenský program, zpříjemnili jsme si s Přemkem cestu degustací pálavského vína. Okolo sedmé hodiny jsme dorazili na místo a po rychlém přivítání jsme se vrhli do konzumace večeře, která je v hotelu Aktiv ve formě bufetu s výběrem z několika jídel. Rád bych pochválil kuchařku Danielu za výborné jídlo.

Po jídle jsme ještě stihli před společným programem saunu, kde jsme začali vymýšlet báseň k představení oddílu, to byla součást následného večerního programu. Výsledná podoba Sonkalácké básně (po důsledné cenzuře veršů nehodných kroniky velešínské školy) zněla takto:

Óda na Sonkal

Sonkal, Sonkal, Sonkal, to by jeden koukal.
Mladíci a krasavice, řekněte mi, kdo je více?
Pojďte s námi přátelé, popijeme vesele.
A pak je tu náš Ondra, to je velká anakonda!

Poslední verš básničky vymyslel Svíťův syn Matěj. Snad nám to Ondra promine, ale když už to bylo vyřčeno, rozhodli jsme se to na konec básně použít.

Představení všech zúčastněných škol jsou zapsána ve velešínské kronice. Další částí programu byla ještě vědomostní křížovka a volná zábava.

Po chvíli klábosení jsem se potichu vytratil do postele, abych se vyspal. To jsem však ještě netušil, že mě probudí hlasy nesoucí se z chodby: „Glóry, glóry alelů-ů-ja, glóry, glóry alelů-ů-ja, …“ Jak pronesl ráno Jakub Koutský: „když je nemůžeš porazit, přidej se k nim“, nemohl jsem usnout, tak jsem vylezl z postele a šel si také zazpívat.

O hudbu se starala Anička Pösingerová a Milan Prokeš a pár statečných více či méně dobře produkovalo zpěv. Po několika písničkách však zmohla únava všechny.

Ráno to vypadalo, že z koupání v Lipně nic nebude. Po snídani jsem si šel ještě na chvíli lehnout, už jsem skoro spal, když najednou kluci vtrhli na pokoj s tím, že jdou k vodě. Vyskočil jsem, navlékl na sebe plavky – na to jsem se přeci těšil!

Došli jsme na pláž, voda byla tak maximálně 5 metrů od břehu, pak už začínal led. Vlezli jsme tam, za přítomnosti pár diváků, většina zas rychle vystřelila ven a co nejrychleji se oblékla. Až na Vikinga Radka Hlavinku, ten v klidu došel až do hotelu bez trika. Divím se, že nemá zápal plic.

Dopolední trénink byl hlavně o práci s tělem a sebeobraně, souhlasil jsem dělat Svíťovi figuranta, nakonec jsem byl spíš boxovací pytel, z čehož měli ostatní zúčastnění celkem zábavu. No ale co, trénink nezdolného ducha je také třeba. Jinak se mi trénink velmi líbil a myslím, že i ostatním.

Po obědě se většina přesunula auty ke hrázi lipenské přehrady. V hlavní budově se rozdělujeme napůl, první půlka zůstává v kinosálu a druhá s včetně mě sjíždí s průvodcem výtahem do haly, odkud vede šikmý výtah do strojovny.

Průvodci nahoře myslím i říkali, že jim výtah občas blbnul, ale že už jezdí. První do výtahu nastupuje skupinka včetně Svíťi. Cesta výtahem má trvat dvě a tři čtvrtě minuty, tam měl průvodce skupinu vyložit a dojet pro další.

Ale po deseti minutách už je všem čekajícím divné, že se nikdo nevrátil. Postupně všichni usedáme na schody, děláme si srandičky a po čase se ozve alarm a hlášení „porucha osobního výtahu“. Domněnky se potvrzují, zůstáváme sedět a čekáme, co se bude dít.

Mezitím je spoustu času na konverzace, na to poznat lidi, se kterými se třeba moc nebavíme. Všechno má svá pozitiva. Přibližně po hodině a několika dalších hlášeních někoho napadlo, že možná personál nahoře neví, co se děje a proto hrdinsky přelézá plot, aby se dostal nahoru.

Po chvíli se vrací s dalším pánem, který řeší, co dál. Řešením je sehnat člověka s klíči od nákladního výtahu, kterým by mohli návštěvníky z útrob přehrady vysvobodit. My ostatní jsme příchodem personálu vysvobozeni a společně se skupinou z kinosálu odjíždíme zpět na hotel.

Bohužel jsme bez trenéra. Nakonec trénink, který měl začít ve dvě hodiny, začíná okolo čtvrté pod vedením Jaroslava Vomáčky, který nám ukazuje své znalosti týkající se pohybu v matsogi.

Pro mě velmi podnětné, neboť jsem pod ním nikdy necvičil. Jsou vidět jeho zkušenosti s trénováním v reprezentaci. Po chvíli se ve dveřích objeví zachránění a trénink pak pokračuje pod vedením Svíti.

Dramatické odpoledne bylo zakončeno příjezdem místní televize, která natáčela část tréninku, poté jsme pro ně předvedli exhibici v podobě cvičení sestav a přerážení desek.

Po tréninku jsme usedli ke stolům k dalšímu programu, tentokrát teoretickému. Velmistr Hwang zahájil svoje povídání o taekwondu, věnoval se slibu, zásadám a dalším vybraným částem z encyklopedie. Jeho povídání bylo ukončeno časem večeře, a protože by po večeři většina lidí u dalšího povídání usnula, rozhodl se pokračovat až ráno.

Po večeři nás čekala soutěž na hádání českých přísloví, kterou si pro nás připravil Jan Weidlich s Ladou Oberreiterovou. Soutěž mě bavila, myslím, že náš tým se do soutěže velmi ponořil a touha vyhrát byla velká.

Zbytek večera byl opět věnován volné zábavě, zpestřené výpadkem proudu. V atmosféře navozené světlem svíček jsem byl nakonec ostatními hudebníky ukecán k hraní na kytaru, i když moje prsty trochu protestovaly. Ale zahrát si společně s Annou Pösingerovou (kytara) a Jardou Bartizalem (housle) byla zábava.

Ještě jsme stihli dát si ping-pong. Poděkování patří majiteli hotelu, který nás nechal u baru velmi dlouho. Po zavření baru jsme ještě s několika lidmi klábosili na chodbě v suterénu, ale únava nás brzo dohnala do postelí.

Ráno byla rozcvička spojená s koupáním, podruhé jsem pokoušel osud – nastydnu/nenastydnu? Nenastydl… Dopolední povídání s velmistrem po snídani mě bavilo více než to předchozí den, hlavně témata týkající se toho, jak je taekwon‑do deformováno závody.

Sám jsem zažil s kamarádem na tréninku situaci: „Heleď, dyť tohle přeci je špatně, jak to cvičíš…". On na to: „No na závodech to vyhrává. Vypadá to silnějš…“. Takže v tomhle rozumím velmistrovi, že se mu přílišné zaměření taekwonda pro účely závodů nelíbí.

No a tím se tento článek chýlí díkybohu ke konci. Pak už následoval oběd, rozloučení a odjezd domů. Pro mě to byl velmi intenzivní a náročný víkend, který jsem si moc užil a rozhodně si myslím, že jsem na této akci nebyl naposledy. Mohu jen doporučit.

Pavel Šnábl
škola taekwon‑do ITF Sonkal

MEDIÁLNÍ
PARTNEŘI