Bulletin svazu

Seminář s legendou taekwonda, supreme masterem Kim Bok-manem

20. 9. 2018 Milan Prokeš

Když jsem v roce 2015 poprvé poznal pana Kim Bok-mana (11. dan) na semináři v Holandsku, popravdě jsem vůbec netušil, jak mne tento supreme master a legenda světového taekwonda zaujme.

Bylo mu v té době 81 let, jeho systém semináře a výuka sebeobrany mne zaujala natolik, že jsem se více začal zajímat také o jeho život. Zde je pár zajímavostí.

V šestnácti letech vstoupil do korejské armády, v roce 1955 se poprvé setkal s panem generálem Choiem, kterého uchvátil svými technikami. V letech 1963 až 1964 se stal spoluautorem 15-ti technických sestav, podílí se na dalších čtyřech a má největší vliv na symetričnost sestav. V roce 2002 založil světovou organizaci Chun Kuhn Do, hrál ve dvou hongkongských filmech a v roce 2007, byl oceněn v síni slávy za celoživotní přínos pro taekwon‑do. To je jen stručný výčet událostí z jeho bezesporu bohatého života.

Tento pán spolu se svým odchovancem velmistrem Bradem Shippem (8. dan) a sekretářkou Jenny, přistál ve čtvrtek 13. 9. 2018 úderem jedenácté hodiny na letišti Václava Havla v Praze, aby odcestoval do rakouského Bad Leonfeldenu, kde měl vést třídenní seminář. Pokusím se jeho přítomnost vyjádřit v pocitech člověka, který má za sebou 16 lekcí angličtiny a je tudíž odkázán pouze na mimiku obličeje a tlumočení jiných. Statistiku semináře ponechám stranou…

Na letišti jsme přivítali americkou výpravu, pan Kim Bok-man žije trvale v USA, a po krátkém obědě na cestě do Velešína všichni spokojeně usnuli. Měli za sebou téměř 24 hodin cesty. Mým úkolem bylo následně dovézt pana Kima do nedalekého rakouského Bad Leonfeldenu, postarat se o jeho regeneraci tak, aby v pátek dopoledne již mohl vést seminář.

Únava byla znát na všech, takže jsme pouze přehodili zavazadla z auta do auta s rozhodnutím, vydat se okamžitě na cestu do Rakouska. U třetí osoby doprovodu, půvabné Jenny, zřejmě zvítězila zvědavost a projevila přání, podívat se, jak se žije v České republice, konkrétně v rodině Prokešovic.

Hned za ní vstoupil do zahrady pan Kim a jeho zrak padl na mou skromnou tělocvičničku. Okamžitě vzniklo první společné foto a pan Kim Bok-man študoval mé danové certifikáty. Z jeho výrazu tváře jsem usoudil, že si nejvíce váží těch, které podepsal pan generál Choi, což byl jeden.

Unavený výraz mistra se začal kamsi ztrácet a v té době jsem netušil, že se u našeho nevelkého stolu rozběhne dvouhodinová diskuze o taekwondu. Několikrát mi zasvištěla mistrova pěst těsně u obličeje, když vysvětloval, že při sine wave ztrácíme tři až čtyři vteřiny.

Já zase oponoval, že tul slouží pro dokonalé předvedení základní techniky. Zdá se, že velmistr Brad to chápal, supreme master nikoliv. Přesto diskuze skončila v přátelském duchu a bez zranění a my se vydali na hotel Sommerhaus, do Rakouska.

Po krátkém ubytování, jsme vyrazili na malebné leonfeldenské náměstí na večeři, kde se k nám již přidali Zdeněk Rubeš, Milan Rouha a za organizátory Wolfgang Bräuer. Kromě pár ukázek mistrových apcha olligi se ve večerním Badu již nic mimořádného nestalo…

Každý den začínal seminář již v devět hodin a to intenzivní rozcvičkou, kombinacemi rukou i nohou, vysvětlování důležitosti postojů při sebeobraně, vlastní sebeobrana a nácviky sestav s nožem, tyčí a mečem. Odpolední cvičení bylo také tříhodinové.

Páteční ráno bylo ve znamení příjezdů, ubytování a zvykání si na rozcvičku, náplň semináře a také mistrových trestů v podobě kopanců. Měl jsem štěstí. V Rakousku jsem žádný neinkasoval, v Holandsku jeden.

Již po prvním dni semináře byla cítit únava, neboť mistr nám neodpustil nic a neustále sledoval všech čtyřicet cvičenců. Páteční večer jsme strávili v debatách o semináři, co je nového v našich domovech a tuším úderem jedné, byl na všech pokojích klid.

Ten ovšem zmizel se sobotním cvičením. Údery, bloky, dvoj, troj a čtyř techniky, to samé v kopech a dril sebeobrany, boj s nožem. Odpoledne pan Kim zřejmě usoudil, že jsme již dobře připraveni na sestavu s tyčí. To byl můj konec.

Pravé namožené předloktí, které mi pohledem ošetřil Rosťa Kaňka, se hlásilo o svůj klid a já byl nucen švindlovat v rotacích s tyčí, ostatně pochybuji, že by mi to šlo i se zdravým zápěstím. Přestávku po obědě jsme využili k prohlídce kláštera Vyšší Brod (pouze Brad a Jenny, mistr odpočíval) a výpravě z USA jsme ještě zařídili podívání se na Závišův kříž.

Těžko říci, zda v tom byl úmysl, protože nám všem bylo jasné, že Brad, Jenny a Martin nemohou stihnout začátek odpoledního tréninku. Tajně jsme doufali, že s rozcvičkou se mistr nebude zabývat a počká na Brada. Opak byl pravdou. Rozcvička pod mistrovým vedením byla ještě rychlejším sledu a s ještě kratšími přestávkami.

Od 19:00 hodin jsme měli naplánován banket a po švédských stolech se začalo s předáním certifikátů, dárečků, přání a proslovů. Dostalo se mi poučení, jak má vypadat správný zasedací pořádek (mistr říkal, ne že by si stěžoval, ale až prý s námi bude sedět nějaký vysoký představitel, nebudeme vypadat jako hlupáci).

Poté, co jsme se všichni přesunuli do baru, udělali jsme sezení přesně dle návodu. Mistr zíral, ale všichni jsme se chtěli bavit, tudíž zasedací pořádek vydržel chvilku a společnost se rozdělila na debatní kroužky.

O půlnoci přišla Terezka s tím, že bychom mohli dát půlnoční Juche. „Zbláznili jste se? Chcete, aby nás pan Kim všechny povraždil? Běžte za Bradem a dejte si s ním Kodang“, byla moje odpověď.

Jak to dopadlo, si každý domyslí. Cvičilo nás poměrně dost a dokonce dvakrát, protože mistr Kim se vracel do baru a proto podruhé. Skončili jsme a první slova byla: „Příliš mnoho chyb“.

A následovala hodinová diskuze s otázkami, kdy techniky mistr předváděl těsně u mého trupu. Někdo z tlumočících řekl: „Neboj Milane, mistr říkal, že jen jedna z deseti se mu nepovede kontrolovat“. Dle tohoto sdělení jich pan Kim udělal nejméně dvacet, protože jsem cítil levou tvář od lokte a to samé na žebrech…a na do smrti mi bude znít v uších věta Terezky: „Milane, prosím tě, už se na nic neptej“

Bar jsme zavírali v půl třetí, jelikož Wolfgang slavil narozeniny a únava už vymýtila všechnu energii. Ještě přežít nedělní dopoledne.

Ne každý měl ovšem to štěstí při nedělním cvičení. Byli i takoví oblíbenci pana Kima, kteří měli téměř soukromou lekci, jež ovšem obnášela také rozdání pár ran po zádech, kopanců do stehen a stovky kliků. A také závěrečný slogan, jak to, že to všichni cvičí dobře a jen vy dva blbě?

Ale nakonec vše dobře skončilo a závěrečnou půl hodinku si mistr ponechal na debatu a hodnocení semináře. Jaké bylo? Jak říkají naši přátelé z Rakouska: „Halb und halb“. Měli jsme spoustu chyb, ale zlepšili jsme se. A pan Kim byl také jistě spokojen. Jak se dozvěděla naše děvčata (špionky) po rozhovoru s Jenny, nezná mistra takhle veselého, uvolněného a sršící energií.

To mi ostatně potvrdil i Martin, když mistr projevil zájem o tři naše trička na památku a přitom dodal: „V životě jsem od nikoho nechtěl tričko“.

Všechno jednou skončí i seminář. Poslední stisky rukou s kamarády a spolucvičenci, přání dobré cesty domů a těšení se na další společné akce.

My ještě doprovázíme zahraniční návštěvu na Hlubokou spojenou s prohlídkou zámku a nastává také loučení. Troufám si říci, že Brad měl při objetí v očích i slzy. Martin sešlápne plyn a celá USA výprava se přesouvá do Prahy a nabere sílu na svůj návrat do Prahy.

Tak zase někdy supreme master Bok Man Kim, grad master Brad a Jenny. Díky za vše vám, Wolfgangovi, tlumočníkům a překladatelům a vám všem, kteří jste přijeli!

Ing. Milan Prokeš
vedoucí školy taekwon‑do ITF Velešín

MEDIÁLNÍ
PARTNEŘI