Bulletin svazu

Rozhovor s Radkou Heyduškovou

16. 4. 2016 Jan Pařík – reportér

Tento článek byl převzat z předchozí verze webu, a proto prosím omluvte případné chybné formátování textu nebo chybějící obrázky. Na převodu všech článků na novou verzi se usilovně pracuje.

Moje soutěžení? Je dobré, když s mými žáky v tréninku potíme stejnou krev, usmívá se taekwondistka Heydušková Se závodním taekwondem chtěla Radka Heydušková končit už ve třiceti letech. „Řekla jsem si tehdy, že na soutěžení už jsem stará,“ usmívá se kolínská závodnice. Jenže se ke svému milovanému sportu opět vrátila a stále sbírá medaile na vrcholných soutěžích. Na probíhajícím mistrovství Evropy organizace ITF v řecké Soluni získala zlato mezi veteránkami v technických sestavách V. danů. „Závodění mě pořád hodně baví. Připadám si, že pořád za něco stojím,“ culí se pětačtyřicetiletá Heydušková, která v roce 1994 v Malajsii získala pro Českou republiku historicky první zlato ve sportovním boji na mistrovtsví světa. Jak dlouho už reprezentujete? V roce 1993 jsem poprvé startovala na evropském šampionátu ve sportovním boji, tam se mi ještě nezadařilo. Povedlo se to až o rok později na světovém mistrovství v Malajsii. Dlouhá doba… To tedy ano. V reprezentaci jsem ale nefigurovala neustále. V kariéře jsem měla několik přestávek. V roce 2000 jsem si řekla, že už jsem na taekwondo stará, tak jsem přestala závodit. Jenže posléze se mi do národního týmu dostala jedna juniorská svěřenka a ve čtyřiatřiceti letech jsem dostala znovu nabídku, ať zkusím technické sestavy. Hned jsem získala zlato a přišly i další úspěchy. O pár let později jsem šla na mateřskou s dcerami. Vrátila jsem se až zase jako veteránka na šampionátu v Bledu před třemi lety. Jak staré už jsou dcerky? Lucince bude v červnu pět let a Pétě je sedm a půl. Zda vyjedu na nějakou velkou akci, hodně záleží, jestli seženu hlídání. Postupně to jde však zařídit čím dál líp. Díky podpoře rodiny a manžela se můžu účastnit soustředění a závodů. Pomáhá mi jak doma, tak v práci s oddílem. Jak kloubíte rodinu a taekwondo? Důležité je, že cvičí í manžel. Takže rodinná podpora je úžasná. Děti mají o sportovní budoucnosti asi jasno… Nemají. Starší Péťa dělá sportovní gymnastiku, která ji hrozně baví. Nejsem si jistá, zda bude vrcholová gymnastka, protože asi bude docela vysoká. Gymnastika je však skvělá průprava. Chodí ještě do přípravky volejbalu a líbí se nám i judo a atletika, ale to už časově nezvládáme. Chodí i jednou týdně na přípravku taekwonda, kde složila zkoušky na žlutý pásek. Díky tomu s námi může jezdit na závody a cvičit na soustředěních. Obě dcery jsou sportovně nadané, ale do ničeho je nutit nebudeme. Co vás po víc než dvaceti letech u taekwonda stále drží? Asi ten pocit, že pořád ještě za něco stojím, že nejsem gaučový typ. Dost lidí to nechápe a ptá se mě, zda to mám ještě zapotřebí. Jenže soutěžit je pro mě stále výzva. Taekwondem žiju a i svým žákům se snažím jít příkladem. Je dobré, když vidí, že v tréninku potíme stejnou krev. Máte bohaté zkušenosti. Jak se váš sport od počátku devadesátých let proměnil? Jde hodně nahoru. Hlavně asi sportovní boj. Změnila se dost technika. Dřív se používala jedna noha vepředu a málo rukou. Teď je to komplexnější. Kdo nemá dobré ruce, nemá šanci. Státy, které dřív tolik nevynikaly, se stále zlepšují. Až mě to kolikrát překvapuje. Účast na světových soutěžích mi pomáhá i v práci v kolínském oddíle. Vím, kam se taekwondo ubírá, a snažím se jít v tréninku s dobou. Jak jste vůbec na taekwondo přišla? Vždy se mi líbil boj. (úsměv) Zamlouvalo se mi judo, ale závodně jsem hrála tenis. Velká vášeň pro mě byl tanec, který jsem dělala do dvaceti let. Jenže pak byla nouze o partnery. Tak jsem se rozhodla jít na nábor karate a před ním mi nějaký člověk řekl, zda nechci jít raději na taekwondo. Že u nás máme originální korejské mistry. Hned se mi to zalíbilo. Hlavně asi kopy. V tu dobu byl k mání jen film o bojovém umění Zrada a život a já si ho pouštěla pořád dokola. Stal se ze mě fanatik. Obíhala jsem v Praze nábory taekwonda a chtěla pořád cvičit. V reprezentaci jsou o generaci mladší parťáci. Jak s nimi vycházíte? Úplně v pohodě, holky jsou zlatíčka. V reprezentaci panuje výborná atmosféra a všichni se navzájem podporují.

MEDIÁLNÍ
PARTNEŘI