Esej: Etiketa taekwonda pro instruktory v dojangu i mimo něj

Už je to pár let, co jsem měl tu čest učit na švýcarském letním kempu po boku mistra Paula Knightona. V rámci přátelské diskuse jsme se dostali i k etiketě a tomu, že Paulova esej na IV. dan byla právě o tomto tématu. Domluvili jsme se, že ji pro české taekwondisty přeložím. Jak tomu život někdy chce, trvalo to roky, než k předání eseje vážně došlo. Mistr Knighton esej částečně upravil. Přes to mě baví fakt, že byla psána v roce 1998, tedy v roce, kdy já jsem začínal cvičit v malém tanečním sále na Lužinách. Nejde mi tu o nostalgii, ale právě i o etiketu. S Paulem si „tykám“ (oslovujeme se křestními jmény, ačkoliv to v UK není v tkd běžné), zažil jsem s ním více událostí ve velmi uvolněném duchu, ale přes to můj respekt a chování k němu mimo, i v dojangu, nepostrádá upřímný respekt. A to nejen proto, že co ho znám tak intenzivně cvičí, snaží se vzdělávat a posouvat na cestě taekwonda dál. A jakožto čerstvý instruktor se IV. danem to, věřím, dělal už před dvaceti lety, kdy já piloval saju jirugi. Esej začíná tématem více specializovaným (organizace semináře s držitelem VII. danu a vyššího) a dále se zobecňuje. Nakonec původní pořadí neupravuji. Věřím, že většina z vás překoná prvotní ostych a skepsi, že už to je „trochu moc“ a z eseje si něco odnese. Myslím, že představa taekwonda jakožto určité rodiny (v tom nejlepším slova smyslu) je dobrá už pro naprosté začátečníky. Důraz na závodní úspěchy, úspěchy oddílu, bodové hodnocení na zkouškách, další technické stupně – může tu rodinnou atmosféru upozaďovat a vytvářet příliš soutěživé prostředí, ve kterém nemusí být dobře na celoživotní žití (tedy na absolvování té cesty DO od začátku do konce). V následujících měsících se můžete těšit na rozhovor s Paulem Knightonem. Věřím, že bude zajímavý a že tentokrát ho stihneme v jednom kalendářním roce. Kdyby ne, tak za něj budu rád i v příští dekádě :o)

Vlastní esej dnes mistra Paula Knightona na IV. dan z roku 1998 Instruktoři taekwonda by měli být seznámeni s etiketou, která se s naším stylem pojí. Je tu více úrovní etikety, kterou bychom studenty měli učit a instruktoři by ji měli praktikovat. Například organizování semináře s držitelem VII. danu a vyššího s sebou nese i tyto náležitosti:

1. Hala (tělocvična) je vyhřívaná, dobře vybavená pro základní trénink taekwonda a pokud možno má dřevěnou odpruženou podlahu.
2. Plaketa I.T.F. je vyvěšena před dojangem.
3. Je k dispozici soukromý prostor na převlečení pro mistra.
4. Je připraveno pití.
5. Pokud událost navštíví velké množství lidí, připravena je také zvuková technika (mikrofon).
6. Stůl s oficiálním ubrusem (pokud možno ze sametu) s 15-ti dílnou Encyklopedií taekwonda pro možnost konzultace. Pokud je v hale vyvýšené pódium, zde by měl být umístěn stůl pro zkouškovou komisi.
7. Na stole by měly být květiny (ideálně v barvě pásků).
8. Rezervace v místní restauraci pro mistra a návštěvy s mistrovskými stupni (I. dan a vyšší) - před rezervací ověřit kvalitu a úroveň restaurace. Personál by měl být infomován, že mistrovi se servíruje jídlo a pití vždy jako prvnímu. Další hosté by měli být edukováni o základní etiketě stolování - jíst začíná mistr, pokud on nepozve žáky k jídlu dříve. Toto platí pro každý chod zvlášť. Pro odložení saka a kravaty je slušné vyžádat si od mistra povolení. Pokud je někdo požádán o podání jídla nebo nádobí, měl by toto vždy udělat oběma rukama. Hostitel by měl dohlédnout na to, že sklenice mistra není nikdy úplně prázdná. Při dolévání lahev nebo konvička nikdy nemá mířit přímo na mistra, ale do strany. Nádoby na pití držíme oběma rukama, zvláště pokud nám dolévá mistr. Při přípitku (ťukání)je vždy sklenice společensky výše postaveného výše. Pokud mistr stojí, měli by všichni, jako projev respektu, také vstát. Pokud po jídle někdo chce kouřit (platí zřejmě pro země, kde se v restauracích stále kouří) měl by počkat na svolení mistra.

Obecná etiketa: Poznámka: Dle mého názoru už nejde o etiketu, ale etiku. M. Svitek Instruktoři by měli vést svým příkladem, studenti je pak přirozeně napodobí. V negativním smyslu, pokud je instruktor fyzicky nebo slovně agresivní například na oslavě po šampionátu, studenti budou toto považovat za akceptovatelné a sami se tak budou chovat. V tomto případě (agresivní chování po požití alkoholu) by instruktor v rámci sebeovládání neměl se svými žáky pít, aby se tomuto chování vyvaroval. Instruktoři mají zodpovědnost chovat se korektně a tímto způsobem i zásady chování učit. Špatný instruktor bude mluvit o morálce, kterou sám nepraktikuje. Pokud je mladší instruktor svědkem nesprávného chování jeho seniora, měl by přes to vést své žáky svým dobrým příkladem a nebrat chybu staršího jako omluvu pro svoje budoucí chyby („on to dělá taky“). Instruktor by měl vždy praktikovat to, co učí a radí, tedy „dělej, jak dělám já“ a ne „dělej, jak ti říkám“ sám neposlouchaje vlastní rady. Student taekwonda by se měl cítit jako člen velké rodiny. Studenty ve stejné skupině případně škole by měl vnímat jako sourozence a přímého učitele jako jakéhosi rodiče. V tomto úhlu pohledu by mistři a velmistři byli v roli prarodiče – tedy někoho koho nevídáme tak často, ale je zdrojem hluboké a široké moudrosti a zkušenosti. Studenty z jiných oddílů můžeme vnímat jako bratrance a sestřenice a tím pádem cizí instruktory jako strýčky a tety. Tento pohled na věc je tvořený a sám by měl pomáhat vytvářet vědomí, že se učíme opravdové bojové umění se vším všudy a nejen fyzické techniky pro kondici a boj. Dnešní popularita taekwonda vytváří napodobitele a i když se někdy říká, že nápodoba je nejupřímnější formou lichocení pro taekwon-do to neplatí. Imitovat taekwon-do bez plného pochopení je nebezpečné, je to jako nechat dítě hrát si s dětskou pistolkou a pák mu dát opravdovou zbraň s pocitem, že samo pochopí, jak opravdová zbraň funguje. (manuál studenta U.K.T.A. 1993). Dobrý instruktor se bude se svými studenty socializovat a povede je svým vzorem. Avšak uvolněná atmosféra po tréninku by neměla nabourávat respekt a zdvořilost při tréninku. Je obecně známou věcí, že úklona v taekwondu je o 15˚. Méně známou a hlavně praktikovanou věcí je to, že student by v úkloně měl zůstat, dokud se z ní učitel nevzpřímí – jako gesto respektu. V dojangu by se student při upravování toboku vždy měl otočit 90˚ od učitele. Stejně tak při odpovídání na otázku by měl student stát v „charyot“ a slušně odpovědět. Učitele by měli oslovovat a brát ho ne jako kolegu nebo kamaráda, ale jako staršího rádce. Důležité je, aby se student považoval za součást výuky. Bez studentů by instruktor nemohl učit a bez instruktora by se žáci nemohli korektně učit taekwondo. Jedno tedy nemůže existovat bez druhého. Součástí žákovy role je i to být součástí rodiny a tak jako dítě má pomáhat rodičům, tak žák by měl pomáhat instruktorovi. Pomoct s udržením a růstem skupiny distribucí letáků (nejen rozdávání, ale také vyvěšením v místě bydliště, studia nebo práce), účastí a pomocí s exhibicemi atd. Nervozita není na místě, protože instruktor zná své žáky dobře a tedy pro vystoupení pro ně vybere takové techniky, které už ovládají. Tak jako každý jiný i učitel je omezen časem a zvládne jen určité množství úkolů. Instruktor také potřebuje čas na svůj osobní trénink s ostatními černými pásky a dalšími instruktory. V některých případech může být instruktor skvělým učitelem, ale nemusí mít dar na administrativu. V takovém případě student, který je v administrativě rychlý a důvěryhodný by měl nabídnout svou pomoc nebo učitel žáky s touto prosbou může oslovit. Zajímavostí je správné psaní technického stupně na vizitkách (které si mezinárodně vyšší stupně pravidelně vyměňují jako projev respektu). Není správné psát anglicky 1st dan, 2nd dan atd., protože toto evokuje pořadí ve smyslu prvního a druhého místa v soutěži. Správně je tedy psát římskými číslicemi I. dan, II. dan atd… . Hrdost na úpravný vzhled je také významnou součástí etikety taekwonda. Instruktor by měl vypadat upravený a vyrovnaný. Studenti by si měli navyknout upravovat se jakmile na sobě mají tobok. Límce by měli být srovnané, konce pásku stejně dlouhé, uzel čtvercový a pevný. Stupeň na levé straně pásku. Pokud bude student učen k úpravě svého zevnějšku v dojangu, je jen otázkou času, kdy si tento zvyk přenese do běžného života. Instruktor může mít více znalostí o taekwondu, než jeho věkově starší studenti. Měl by si ale stále uvědomovat, že v jiných aspektech života jsou někteří jeho žáci zkušenější a vzdělanější. Respekt by pak měl být oboustranný. Starší osoba by měla přijmout, že se učí od taekwondisticky vyspělejšího a v dojangu by měl projevovat náležitý respekt. Instruktor by tento respekt měl zase projevovat mimo dojang, vzhledem k životním zkušenostem staršího žáka. Pokud mají žáci dobré vzory, jsou podporování a vedeni k tomu, že za snahu přichází pochvala a odměna, stávají se modelovými studenty. Disciplína je součástí systému výuky taekwonda. Pokud by se lidé chovali k ostatním tak, jak chtějí, aby se ostatní chovali k nim, byla by etiketa ve společnosti rozšířenější. Etiketu by měli praktikovat starší instruktoři, instruktoři, černé pásky i studenti s žákovskými stupni. Vojenský systém výuky taekwonda bude dnešními civilisty přijímán, jen pokud bude vztah ke všem spravedlivý, tedy žádní vyvolení studenti, kteří si můžou dovolit víc, než ostatní a kterým všechno projde. Východní a západní společnost je v mnohém přímým opakem a to samé jde říct o civilním a vojenském pohledu na věc (taekwondo pochází z vojenského zázemí). Procedury chování se tedy musí učit, tak jako umění života taekwonda. A tato výuka je povinností instruktora. Pokud nechá žáka být, když se chová s despektem nebo opovržlivě ke staršímu stupni, bude to vnímáno jako možné a běžné. Instruktor by se nikdy neměl bát, že ztratí studenta, pokud mu řekne o jeho nevhodném chování. A měl by vést svým příkladem. Například, že se ke svým starším bude vždy chovat s respektem a úctou. A tato etiketa není jen pro tělocvičnu, ale pro běžný život. Pro zlepšení společnosti a pro výchovu příkladem a ne diktátorstvím by měli všichni znát tato základní pravidla etikety.