2nd EUROPEAN KING OF TAEKWONDO (GREECE, 28.-30. 11. 2014)

V pátek 28.listopadu 2014 v dopoledních chladnějších hodinách, jsme se sešli (část seniorského dívčího a chlapeckého výběru) na terminálu 1, letiště Václava Havla, k odletu do teplejší destinace, řeckého města Soluň (místně řečeno Thessaloniki), kde se konala soutěž s názvem King of Taekwondo, na kterou jsme jako Češi, obdrželi osobní pozvánku od organizátorů. Přiletěli jsme v pořádku, což je vzhledem ke čtvrteční generální stávce v dopravě v celém Řecku super. V letadle z Prahy do Athén a poté do Soluně bylo dobré teplé jídlo, s bonbonkem na začátku a keksíčkem na konci. Bohužel ho neochutnali všichni, neboť vážení nás teprve čekalo, a není nic horšího, než přiletět, a nevejít se do váhovky (ačkoli někteří umí dát kila neuvěřitelně rychle dolů, kupodivu většinou pocením ;-)). Let byl ke konci docela dobrodružný, protože v Soluni je přistávací dráha hned vedle moře, takže to vypadalo, že kolečka vymácháme v místním moři, ale pilot se zkušeně trefil. Už od Athén jsme nabrali hodinový posun, který v Soluni ještě podpořila tma a čerstvo po dešti, čímž naše slunečně-brýlové iluze padly docela. Ale zase bylo teplo, to né že ne. Na letišti jsme v uniformních šusťákovkách budili respekt, byli jsme přivítáni hostiteli, a jak páni jsme se přemístili velkým autobusem okružní jízdou Soluní do tělocvičny, kde nás čekalo vážení na monster váze, která ale byla vlídná - všichni se vlezli, a když jsme dostali ID karty, jeli jsme se ubytovat. Cestou z letiště jsme mohli vymžourat z rozblikané Soluně několik postřehů. Doprava v Řecku je šílená, jezdí se pomalu a dost natěsno, troubí se tu s chutí a často, a nikdo se nerozčiluje, oni tak mluví normálně. Vánoční obchody jsou tady každý jak malá Amerika, šíleně přesvícené, načančané, plné hotových nazdobených stromů s ozdobama naprosto všech druhů, asi jen mě překvapil obří obchod se zdravotnickými potřebami s několika desítkami inkontinenčních plen a invalidních vozíků úplně v centru... zajímavý obchod. Jeli jsme asi půl hodiny dlouhatánskou vyčančanou ulicí až k perfektní citadele, za kterou velmi pravděpodobně nepřítomnost světýlek věstila přítomnost moře. Juchů! A už kousek za rohem máme tělocvičnu, která je krásná, s roztomilým bufetem, a ještě roztomilejší hernou s fotbálkem, fotbálkem pro slepé a pinbally. Halu, kde se budeme prát, jsme ještě neviděli, ale jedno úskalí už vyplynulo na povrch, objevit mezi řeckými nápisy, co znamená toaleta. No a třešňa na dortu dnešního dne je náš 4hvězdičkový hotel, o němž nás informační panel v telce na pokoji již asi 2 hodiny ve smyčce seznamuje s tím, že se mj. jedná o 44 let starý největší hotel v severním Řecku, který má 8 pater. Nádherný funcionalistický kolos. Jídlo bylo naprosto oslňující, masíčka se rozpadala pod nožem, zelenina byla vařená, smažená i čerstvá, pěkně barevná, zdravá, akorát tak omaštěná olivovým olejem, k tomu přílohy všech druhů, které jsme nechali s klidem ladem, aby nám mj. zbylo místečko na dezertíček se šlehačkovitým kloboukem, extra sladkého, optimálně velkého a překvapivě tužší konzistence perníčkové barvy s dvěma sladkými žlutými sirupovými pruhy. Cestou z večeře jsme zaregistrovaly chystající se megalomanský zřejmě veletrh svatebních šatů, ozdůbek, čelenek, muffinků, svatebních koláčků a dortíčků, s desítkami figurín ve svatebním, s barevnými bonbóny, přáními a to byl podle mě jen slabý odvar toho, co to bude zítra. V sobotu nás hlavně čekají bitky, bijem se všichni a nakonec ještě v týmu, tak jsme zvědaví, kdo nakonec bude tím Kingem of Taekwondo. Tradičně řecky se začíná až o půl 11, takže jsme měli dostatek času se vyspat a užít si velkolepou snídani, kde jste našli snad úplně všechno, a byla ještě lepší než večeře. V deset hodin jsme se již mikrobusem přesunuli do haly, kde jsme měli 45minut na to se rozkoukat, vyznat se ve spletitých podzemních chodbách, najít wc a vstup do samotné haly s tatami. Vše jsme zdárně vykonali a hlavně přesvědčili pořadatele, že můžeme zůstat v hale a vidět i jiné zápasy a atmosféru (ostatní závodníci byly v rozcvičovací místnosti a čekali až se objeví jejich číslo zápasu). Nakonec se začalo s mírným zpožděním po jedenácté hodině, a na tatami postupně nastupovali Honza Radina (prohrál s Řekem v druhém kole), Martina Kopecká (prohrála s Řekyní v semifinále), Tomáš Vodička (prohrál s Řekem v semifinále na prodloužení), Jana Kovářová (prohrála s Řekyní v semifinále), Filip Gavlas a Radka Heydušková prohráli také s řeckými závodníky až v semifinále, kde by se spíše dalo říct, že je tam nepustili rozhodčí. Velká škoda. Do polední pauzy se pral ještě Michal Vavřinec a Patrik Tuzar, kteří těsně prohráli, opět s Řeky J a Kristýna Pravdová, která podala velmi vyčerpávající výkon, nakonec těsně podlehla v semifinále na prodloužení a dle pohledu na obě soupeřky bylo vidět, že toho mají obě dost. Aleš Vyzrál a Honza Mraček po svých výkonech odpoledne postoupili do večerního finále, kde se k nim následně přidala i Katka Kolářová. Bohužel tentokrát to nevyšlo Aničce Posingerové, která se musela smířit s prohrou v semifinále. Večerní finále bylo dobře připravené, pro nás ale velmi zdlouhavé, a pokud neumíte řecky, tak nerozumíte ničemu, a v pauzách se celkem nudíte a usínáte. Vše začalo kolem sedmé hodiny, a v programu bylo 15 finálových utkání jednotlivců (juniorské a seniorské kategorie), nějaká taneční / zábavná vystoupení mezi zápasy, předávání upomínkových předmětů koučům, VIP a sponzorům, takže když šla naše Katka Kolářová na svůj finálový zápas, bylo kolem desáté hodiny večerní. Což je normálně v reprezentaci již večerka. Katka se ale ve světlech reflektorů bila statečně, ale na svou řeckou soupeřku (výrazně váhově těžší, váhovka byla +63kg) bohužel nestačila a odvezla si menší pohár za 2.místo. Asi za půl hodiny šel na plac Aleš Vyzrál, jeho soupeř byl o hlavu větší, stav se překlápěl na velkém displeji z jedné strany na druhou, první kolo pro Řeka, druhé pro Aleše, nakonec více bodů ukořistil řecký protivník a Aleš převzal také menší pohár za 2.místo. Posledním finálovým zápasem byla váhovka Honzy Mračka. Jeho protivník byl snad ještě o hlavu vyšší než soupeř Aleše, ale to Honzu nezastavilo a bušil ho hlava, břicho, hlava, rukama a nohama, i proti povzbuzování plné haly a po dvou kolech se stal Kingem. Převzal si pohár a věcné dary a chvátal si odpočinout, protože už nás hnali zpátky, aby nás představili jako týmy. Nakonec nejprve nastoupil dívčí tým, vyslechli jsme si českou a poté i řeckou hymnu a započal boj. U řeckého týmu se v průběhu všech bitek vystřídali tři koučové, publikum je vehementně povzbuzovalo, ale nakonec vavříny patřili nám. Radost veliká, děvčata se seskupila dohromady s koučem Janou Lazorovou a daly si taneček s hopsáním – Kdo neskáče není Čech, hop hop hop. Poté jsme převzaly mega pohár, postály na pár rozesmátých fotek a už jsme se střídaly s rukama, které to vše ještě čekalo. Kluci se prali statečně, dali do toho všechno, vítězství se střídala s porážkou, ale štěstí se nakonec přiklonilo na druhou stranu a radovali se Řekové. Poté jsme se ještě vyfotili společně na hlavním tatami a vyrazili do hotelu, kde už jsme ani nedoufali, že by na nás někdo čekal s večeří. Přece jen bylo po půl dvanácté. Když jsme dorazili do hotelu, všude zavřeno, tak jsme se šli zdlábnout na roh ulice do vyhlášeného Gyros baru. A pověst nelhala, tak dobré kuřecí a vepřové gyrosy jsme nikdo dlouho nejedli. Tak jsme naplnili naše žaludky a šli si na chvilku zdřímnout, přece jen bylo kolem půl druhé ráno a v pět jsme odjížděli na letiště. Zpáteční cesta byla podobná té úvodní, jen jsme odlétali za mírného deště, z teplot kolem 13°C, přes Atény, kde již bylo sluníčko a ještě tepleji do zamračené a lehce mrazivé Prahy. Všichni se asi ještě trochu aklimatizujeme, jak na zimu, tak dospáváme ten víkendový spánkový deficit, ale jsme rádi, že jsme tam mohli být a zažít tu atmosféru a že jsme se všichni vrátili v pořádku. Nepočítáme modřiny okolo očí a natlučený nos. Děkujeme, že jste nám fandili a následně gratulovali, vážíme si Vaší podpory.